S PONDYm na Przejscie…

S kompresními lýtkovými návleky fy PONDY jsem se ženou absolvoval B7. Poněvadž jsme měli tyto návleky poprvé, nechtěli jsme své pocity nějak komentovat. A já je znovu otestuji za 2 týdny na ultratrailu v Polsku. A tak se i stalo …
Ve dnech 20 – 22.9.2013 jsem se zúčastnil 10. roč. ultratrailu „Przejscie dookola Kotliny Jeleniogorskiej“, o délce 145 km, převýšením 5500 m a limitem 48 hodin. Trasa procházela přes Krkonoše, hory Kaczawskie, Rodawy Janawickie a Jizerskými horami a to převážně po turistických značených cestách, kromě úseku (cca 25 km), kdy vedla trasa po neznačených cestách loukami, přes pole a remízky. Bez GPS nebo busoly nelze tento úsek absolvovat. Byl velmi náročný na orientaci, zvláště v noci. Pochod je mezi polskými dálkoplazi velmi oblíben a těší se velké popularitě, poněvadž se absolvuje na počest pánů Daniela Wazynského a Mateusze Hryncewicza (oba pracovníci polské záchranné služby Krkonoš – GOPR), kteří v roce 2005 zahynuli v lavině na Malém Stawu. Maximální počet startujících je 500 a tato kapacita byla vyprodaná během 8 minut!!! Navíc letošní ročník byl jubilejní. I z tohoto důvodu pořadatel otočil směr závodu, a to nejnáročnější a nejtěžší (přechod Krkonoš) bylo na konci. O tom, že akce je náročná, vyžadující respekt a zodpovědný přístup hovoří čísla z předchozích ročníků, kdy do cíle dorazilo cca 40 % z celkového počtu startujících.

V pátek jsem po strastiplné jízdě autobusem a vlakem dorazil do Szklarske Poreby, místa startu. Hned si odbyl nutnou akreditaci. Dostal jsem tašku s krásným funkčním tričkem s logem závodu, startovním číslem (119), mapou a prospekty. Zároveň jsem musel absolvovat kontrolu povinné výbavy (lékárničky a čelovky). Mladá kontrolorka však měla výhrady k mé čelovce fy MAMMUT. Říkala, že špatná není, ale preferovala čelovku fy PETZL typ TIKKA XP2, která má větší intenzitu svícení než mám já (později jsem si na tuto dámu vzpomenul, když jsem musel uznat, že měla pravdu). Ale mile mě potěšila, když mi oznámila, že jsem jediným účastníkem z Čech.

Poté jsem se uvelebil do blízké salaše a v teplíčku se připravoval na blížící se start. Nejdříve jsem nabalil věci s sebou do batohu. Raději jsem si vzal jídla více, protože pořadatelé avizovali, že na kontrolních stanovištích bude jen pití (voda, ionťák) a nějaká ta sladká sušenka. Nechtěl jsem mít ale batoh příliš těžký a tomu jsem vše podřídil. Nepřipouštěl jsem si, přesto, že předpověď to hlásila, že by mohlo pršet nebo být nevlídné počasí. Tzn. žádné náhradní věci na převlečení a hlavně jsem nebral pláštěnku.

Další etapou bylo co na sebe. Když jsem viděl, co na sobě mají přicházející polští účastníci, zatrnulo mně. Zimní bundy, zateplené kalhoty, čepice naražené na uši, rukavice, vysoké boty, návleky… Bralo mně to dech.

Co teď, Tondo, říkal jsem si, vždyť ty tady nic takového nemáš. S pusou otevřenou dokořán jsem zůstal civět na jejich ohromné krosny s karimatkami. S tím chtějí jít 145 km? Hlava mi to nebrala. Když mě, vedle sedící Polák viděl, jak mně to rozhodilo, mile mi nabídl z čutory glga vodky. Na přátelství a lepší zítřek. Při tom mě upozornil, že bude pršet, abych to nepodcenil. No, musel jsem konstatovat, že podcenil. Počasí jsem nijak moc nesledoval. Co jsem si doma nabalil, to jsem si mohl obléct a nebo vzít do batohu. To se už začalo mračit a déšť byl na spadnutí…

Vše urychlil hlas z mikrofonu, který svolával účastníky k rozpravě o trati a aby poinformoval o věcech spojených s průběhem závodu. To už zbývala do odstartování cca 1 hodina. Nebylo o čem přemýšlet, rychle jsem natáhnul lýtkové kompresy PONDY, ponožky, nazul boty (Salomon S-LAB XT), batoh na záda, hole do ruky a rychle na start. To už ale solidně pršelo. Odposlouchal jsem něco, čemu jsem stejně nerozuměl, vyslechl pár povzbudivých vět od dalších řečníků. Start běžců, následován minutou ticha na památku Daniela a Mateusze z GOPR. Potom jsme přišli na řadu my.

3, 2, 1 a start … a já vyběhl s davem vstříc neznámých 145 km. Dav mě hnal přes trávník nejkratší cestou k lesní cestě směrem na Jakuszyce. Lilo jako z konve. Voda tekla po cestě proudem, do toho kameny, bláto. Hrůza a děs.

Dorazil jsem k první kontrole, hlásil své startovní číslo 119 a modlil se, aby mě zapsali. Nejen u této ale i u dalších kontrol, neboť nebylo jiných důkazů o projití trasy přes daná stanoviště. Neprojití znamenalo diskvalifikaci a ukončení závodu pro závodníka. No, moc jsem se nezdržoval a hnal vstříc další kontrole. Byl jsem durch promočený. V botách rybník bez ryb a žab. Jakákoli delší přestávka signalizovala prochladnutí. Startovní pole se již rozdrobilo na menší skupinky, jako o závod hnaly k druhé kontrole, která byla v blízkosti hospody. K této kontrole jsem dorazil ve skupince asi 15 závodníků. Všichni nalezli do hospody, ale já raději uháněl dál, snažíc se dohnat světýlka přede mnou. Cesta byla sice kamenitá s blátem a kořeny stromů, ale měl jsem chuť a sílu běžet a tak asi po půlhodince jsem se dotáhl na skupinku 4 Poláků.

Mohl jsem mluvit o štěstí, protože se projevili jako dobří chlapi. Ochotně mě vzali mezi sebe. S jejich pomocí jsem prošel i neznačený 25 km úsek a potáhli mě až ke kontrole na 82. km, kde jsme dostali teplé těstoviny se sýrovou omáčkou. Cesta s nimi však nebyla jednoduchá. Na kontrolách se zdržovali minimálně, vždy jen něco ďobli a hnali a hnali. Těšili se na hospodu na Pomezních boudách, kde plánovali větší, asi hodinovou přestávku s pořádným jídlem, pivkem a gořalkou. Sice to bylo na Pomezní boudy ještě dobrých 25 km, ale jejich snahou bylo tempo stupňovat, aby tam byli co nejdříve. Plán to byl dobrý kdyby … odskočil jsem si a bylo po plánu. Doslova mi utekli. Už jsem je po té nucené chvilce nedohonil a ani je nikde nezahlédl. Škoda.

Na Pomezní boudy jsem odhadoval cestu ještě na takových 20 km. Šel jsem úplně sám. Nikdo mě nedoběhnul, já nikoho nedohonil. Bylo to únavné a vysilující se soustředit nejen na rozbahněnou cestu plnou kamenů a kořenů, ale hlavně udržet správný směr a nesejít z cesty. Konečně aspoň přestalo pršet a oblečení na mě také začalo pomalu osychat. Jen v botách stále mokro.

Po 24 hodinách od startu jsem se konečně dostal ke kontrole na Pomezních boudách. Byla už zase tma (sobota večer), v nohách cca 105 km. Do cíle zbývalo už jen 40 km. Velmi tvrdých 40 km přes hřeben Krkonoš. Syn mě telefonicky oznámil, že žena s dcerou a naší labradorkou jsou již v Porebě ( kvůli odvozu po dojití zpět domů) a že mě žena již jde naproti. Tato zpráva mi vlila novou krev do žil a vehnala patřičnou energii do těla. Neměl jsem chuť nic pojíst (velká chyba!!!), tak jsem se jen napil trochu ionťáku a valil po modré značce na Soví hnízdo, Skalní stůl, směr Špindlerova bouda. Cítil jsem se lépe a hlavně jsem procházel terénem, který dobře znám nejen z K100 (Krakonošova stovka), HV (Horská výzva) ale i ze soukromých výšlapů s rodinou. Počítal jsem proto, že bych tento úsek, posledních 40 km do cíle, měl zvládnout za 10 hodin.

Byl jsem však zaskočen hustou mlhou hned nad Pomezními boudami, která vydržela přes celý hřeben až na Szrenicu. Cesta ke Sněžce byla nekonečná. Tato mlha mě prostě totálně odrovnala a dostala. Ztratil jsem tempo, po kamenech mi to klouzalo, na cestu nebylo téměř vidět, nohy už moc neposlouchaly. Vzpomněl jsem si na paní od kontroly výbavy, že bych teď  potřeboval ještě jednu čelovku, kterou bych si svítil pod nohy a na cestu bych měl ruhou,
kterou bych prosvítil mlhu. Bohužel nic takového jsem neměl. A musel si vystačit s tím, co jsem měl nabaleno. Ke všem již zmíněným problémům mi ve vaku došlo pití. Na předchozích občerstvovačkách jsem množství tekutin ve vaku nekontroloval, ani přes již ujitý počet kilometrů. Na občerstvovačkách jsem se snažil vždy napít. Teď jsem měl jedinou vidinu doplnění vody ze studánky u Jelenky. Cesta mlhou mě stála čím dál více sil, ale úspěšně jsem se vyškrábal i po schodech nad Jelenkou, a tím jsem i úspěšně minul jediný možný zdroj tekutin před Sněžkou. Tady jsem začal cítit každý došlap na kameny v důsledku promáčených bot a rozmočených nohou. Bylo už jen časem, kdy naskočí puchýře. Po kočičích hlavách ze Sněžky, váben světýlkem z domu Slaskiho, jsem seběhl nejvyšší horu Krkonoš a nejvýše položený bod trasy závodu. Rozeběhlé tempo a touha v brzké setkání se ženou, která jistě nese s sebou nějaký ten přebytečný lok navíc, způsobilo, že jsem u domu nezastavil a snažil se stejným tempem přiblížit ke Špindlerově boudě. Nedaleko Slunečníku jsme se konečně setkali. Hned jsem se napil ze zásob ženy. Na trase už nebudu sám. Její snahou však bylo zrychlit tempo, ale u mě se jí to moc už nedařilo. Vždy mi utekla, ale pak na mě zase čekala. Začínalo ji být z toho nerovnoměrného postávacího tempa zima. Nadávala a domlouvala mi, abych se sebral a zrychlil. Vytáhl jsem poslední zbytky sil, abych s ní držel krok. Ale věřte, bylo to těžké a kruté a vyčerpávající se dostat přes kameny na Špindlerovu boudu. Kameny klouzaly, na cestu jsem pořádně neviděl. To byla už neděle 3 hodiny ráno.

Do cíle zbývalo 17 km. Pouhých 17. Malé odpočinutí, a drobné doplnění tekutin na kontrole na Špindlerovce a už mě žena zvedala a že musíme jít dál. Nechtěl jsem se také už moc zdržovat. Bál jsem se zatuhnutí, ale únava už byla veliká. Předešli nás 3 Poláci, co se také občerstvovali. Ti tři byli jediní, co nás předešli, jinak do cíle do Poreby nikdo a šli jsme zase sami. Těžko popsat, jak se mi šlo. Po těch kamenech to bylo ale čím dál horší. Cítil jsem snad každý došlap. Před sebou ženu, která mi neustále utíkala, ale za to trpělivě čekala než ji dojdu, aby mi zase poutekla. Dokonce už i přestala nadávat. A tak jsme ukrajovali kilometr za kilometrem až jsme se ocitli před Sněžnými jámami. To už mi bylo docela fajn, věděl jsem, že do cíle zbývá posledních 7 km – o něco méně než dojíždím do práce. A v dálce svítila hala Szrenická. Cesta tu byla široká, přijatelná. Snažil jsem se ženu dohánět klusem. Jestli se to dalo tak nazvat. To se již začalo rozednívat.

Od haly Szrenické zbývalo seběhnout pouhý 4 km. To ovšem byla třešnička letošní trasy. Prudké klesání (cca 700 výškových metrů) a kočičí hlavy udělalo s mými promáčenými nohami své. Snažil jsem se, co to jen šlo, dostat se co nejrychleji dolů. V dálce jsem uviděl v protisměru stoupat postavu. Ale to už žena muchlovala naši labradorku, která vesele kolem ní poskakovala. Došlo mně, že nám přišla naproti dcera. Další vzpruha. Chvílemi jsem musel řešit jak ustát poskakující, mezi nohami prolézající labradorku. Asi jsem vypadal příšerně, neboť mi dcera neustále nabízela něco k pití a k zajedení. Coca-colu jsem tedy vypil, ale už se nechtěl víc nijak zdržovat. Šel jsem už nadoraz. Ještě do mě dostala ampuli něčeho příšerně sladkého. Ona je přes tu chemii sportovců. Já zas ne. Maximálně hořčík. Říkala, že pomalu vyrazily v 5 hodin ráno a potkali se s cca 13 lidmi, kteří měli čísla – dokonce i jednu ženu (myslela si, že žluté číslo je rozlišení pro závodnice – ve skutečnosti to bylo rozlišení běžců od ostatních). A začala mě hecovat. V této agónii, kdy jsem měl šanci někoho konečně dohonit a cíl už byl cítit i ve vzduchu, jsem nevnímal bolest chodidel a únavu celého těla a hnal do cíle. Mostek, brod, bláto, brod, zase rybník v botách. Kašlu na to a vypadá to, že běžím. Už vidím první chalupu, zatáčka, apartmány a areál pod sjezdovkou a s lanovkou. Proplétám se uličkou mezi zaparkovanými auty ke stanu GOPR a doleva a konečně protínám METU…

Hlásím naposledy své číslo. Časomíra se u mého jména zastavila na 36:14:59 hodin. Medaili na krku hrdě ukazuju i naší labradorce a nakonec jí ji věším místo obojku na krk.

Byl jsem šťastný a rád, že jsem v takto náročném trailu obstál a dokončil na 26. místě.

O náročnosti letošního ročníku svědčí i následující data:
Zapsáno: 527 účastníků
Dokončilo: 134 účastníků (25,4%)

Co dodat závěrem?
Musím se dovybavit výkonnější čelovkou a mít k dispozici dvě.
Vyřešit problematiku odřenin a puchýřů – nevím, zda by pomohlo měnit mokré ponožky za suché nebo používat nějaký speciální druh.

Pochválit naopak musím lýtkové kompresy fy PONDY – během akce jsem neměl žádné křeče, ani problémy s achillovkami. Vlastně jsem si uvědomil, že jsem nepoužil jediný hořčík. Prostě kompresy podržely. Sice po navléknutí před startem trochu více táhly, ale na trase se usadily natolik, že jsem o nich ani nevěděl. A to jsem je měl na nohách skoro 40 hodin.

Jinak musím být při podobné akci více disciplinovanější, nejen na papíře, ale hlavně ve skutečnosti. A to jak v přípravě, tak při samotném závodu. Musím pravidelně něco pojíst a hlavně pít a pít.

Poslední větou … Již nyní se těším na 11. ročník Przejscie

PS: Děkuji tímto manželce, dceři, synovi a labradorce za podporu a trpělivost